Co člověk, to osobnost. Individualita i schopnosti každého jsou jedinečné. Sourozence spojují geny po rodičích, získávají podobné dispozice. To však v žádném případě není zárukou absolutní shody. Geny rády přeskakují a sourozence tak dokáží rozdělit co do povahy, to do inteligence i umu. A tak se stane, že jedno dítě je „úspěšnější“, než druhé. Je pak na rodičích tuto nejednotu vyrovnat správným přístupem.
Proč sourozenci nejsou stejní i přesto, že mají stejné rodiče
DNA je jakýmsi genetickým modelem, který stojí za vzhledem, ale také za rodinnými či kulturními předpoklady. Bohužel i za přenosem řady chorob.
Rozbor DNA, coby nositele genetické informace, a jeho fungování, je otázkou pro odbornou literaturu. Obecně lze DNA přirovnat k jakémusi řetězci, často podobnému spirále. Tu tvoří jednotlivé částice, tzv. nukleotidy. Velmi jednoduše řečeno, to, do jaké míry bude tento řetězec mezi sourozenci podobný, je otázkou pravděpodobnosti či spíše náhody.
[irp posts=“11886″ name=“Záhadná dlouhověkost Francouzů. Co za ní stojí?“]
Jeden úspěšný, druhý zatrpklý
Odlišnost povah, inteligence, intelektu či zručnosti, se objeví již v dětství. A tak může dojít k tomu, že zatímco jednomu dítěti jde vše samo, pro druhé jsou stejné činnosti téměř utrpením. Ve školním prostředí je pak to šikovnější mezi pedagogy chváleno. No a to méně nadané se cítí být na druhé koleji. Samo vnímá to, že jeho sourozenec je, případně byl, pokud se jedná o větší věkový rozdíl, zkrátka lepší. Tuto odlišnost může začít brát jako svoji slabost.
Pokud není pozitivně směřováno svým okolím, může dojít k dvojí reakci. Buď se dítě uzavře do sebe, stane se z něj tichý, nesebevědomý jedinec, který si tyto své vnitřní bloky ponese po zbytek života. Anebo začne „na truc“ inklinovat k rošťárnám tak, aby se zviditelnilo a ukázalo, že rovněž dokáže být v něčem dost dobré. Časem může dojít i ke kriminální činnosti. Zatímco zájem o vzdělání a pozitivní růst osobnosti klesá, dobrý pocit v kolektivu „sobě rovných“ narůstá.
Dítě je k tomuto bohužel častokrát svými vrstevníky dohnáno. Zatímco se jeho špatné školní výsledky, nebo pomalejší mentální vývoj, stávají předmětem posměchu či snad i agrese spolužáků, a bohužel někdy i vlastního sourozence, v prostředí svých „kumpánů“ se mu naopak dostává uznání přímo rostoucí se zakázanými aktivitami. V pubertě se tak přidruží alkohol, případně drogy, a cesta do pekla, či při nejmenším do kriminálu, je otevřená.
Rodiče a jejich přístup coby hlavní záchrana
Jakkoli může být méně nadané dítě v kolektivu potlačované, v prostředí domova by k žádným rozdílům v přístupu docházet nemělo. Výchova se sice musí mírně uzpůsobit každému z dětí, nikoliv ale spadnout k chvále jednoho a neustálému kritizování druhého.
Sourozenci by měli být vedeni k pocitu rovnosti a úcty k druhému. Měli by si pomáhat, nikoliv spolu soupeřit nebo se mít v nelibosti. Je na rodičích tomuto dopomoci. Zdravé pošťuchování k sourozeneckému vztahu samozřejmě patří, rodiče by však měli včas vytušit možné překročení oné dosud přijatelné hranice.
Všem dětem by se mělo dostat lásky a podpory, problémy by měly být řešeny, nikoliv dávány za vinu. Zdravé rodinné prostředí nabídne pocit bezpečí a opory. Každé z dětí má mít pocit, že je jedinečné a za své nedokonalosti by nemělo být odsuzované. Rovněž by mělo cítit, že se na svoji rodinu může spolehnout a obrátit s žádostí o pomoc. Jedině tak se může stát úspěšné.
[irp posts=“15794″ name=“Fredy Hirsch. Vůdčí osoba rodinného tábora v Osvětimi a světlo naděje a radosti pro terezínské děti“]
Špatný přístup je horší než ignorace
Čeho by se rodiče měli vyvarovat? Rozhodně žádné řeči typu: „Proč prostě nemůžeš být jako tvůj bratr/tvá sestra.“ nebo „Podívej se na tatínka a na mě, ty snad ani nemůžeš být naše dítě.“ Dítě totiž ztrácí půdu pod nohama, je na scestí a potřebuje podporu, nikoliv ponižování.
