Ukájení lidských potřeb je v běžném prostředí přirozenou součástí našich životů. Ale i v nacistických lágrech chtěli lidé jíst, pít, mnozí však toužili i po tělesném kontaktu. A tak vznikl oficiální výměnný obchod, na jedné straně sexuální pud zákazníka, na straně druhé pud sebezáchovy prostitutky v touze zachránit si život.
Jedni třídili šaty, jiní tahali mrtvoly a pak tu bylo Kommando Puff
Jak je obecně známo, lidé, kteří v nacistických lágrech prošli selekcí a nebyli rovnou odvedeni na smrt, či izolováni v karanténě, se stali členy jednotlivých komand. Někteří pracovali mimo areál, kde se věnovali rozličným činnostem, například stavbě železnic, silnic, pracím v kamenolomu či v přidružených fabrikách. Komando v tzv. Kanadě zase třídilo šaty těch, jejichž těla spalovala krematoria. Na svoji poslední cestu je doprovázela zase jiná komanda, která mrtvé následně rovněž ohledávala. O těchto obětech, často s pouhým odkladem smrti, se ví poměrně dost. Těm, kteří zázrakem přežili, byl po skončení války přiznán statut obětí nacismu.
[irp posts=“16614″ name=“Prostituce na německý způsob byla árijským dívkám prezentována jako vznešený boj za vlast“]
Od roku 1943 se z nařízení Heinricha Himmlera v táborech rozběhl nový projekt, šlo o program placené lásky. Jednalo se o klasickou metodu cukru a biče. Těm, kterým zbývaly síly, nabídl rozkoš coby odměnu. Šlo o draze placenou tragikomedii. Ženy z tzv. Kommanda Puff nabízely svá těla za mlhavě nejistou odměnu – přežití. Po válce se však k satisfakci nepřihlásily, raději poníženě a se studem mlčely.
VIP komando?
Baráček blízko brány hlavního tábora, zde vznikl osvětimský nevěstinec. Mnozí nebožáci, kteří se ztráceli před očima surovým zacházením a nedostatkem jídla, vnímali postavení těchto žen, jako prominentní. Byly dobře živeny, chodily v pěkných šatech, nalíčené a s vysokými podpatky. Když ostatní tvrdě pracovali, ony mohly odpočívat. Jenže vše má svůj rub i líc.
Večer musely být připraveny pojmout až desítky mužů, kterým se musely bez odporu oddat. Nemohly si vybírat, a tak ulehaly se špinavými propocenými kostlivci, kteří si z posledních sil za odepřený chléb našetřili na poslední potěchu života, či s veliteli komand, kteří se uvnitř táborové hierarchie těšili o něco lepšímu postavení. Měli tak peníze i fyzické síly na to zachovat si alespoň iluzi života. Výjimkou nebyly ani zvrácené choutky samotných nacistů, kteří si na ženách plnili i ty nejperverznější tužby.
Zhnusení, bolest, pohlavní choroby, těhotenství a život ohrožující potraty. To nejlépe vystihuje jejich pracovní zážitky. Mnohé byly přinuceny ke sterilizaci. Hygienické podmínky ve veřejném domě i přilehlé gynekologické praxi byly nedostatečné. Ženy byly stále jen čísla, která mohla být kdykoliv nahrazena. Byť s nimi dozorci zacházeli mírněji, v případě problému pro ně platily stejné podmínky jako jinde v lágru – mlácení a smrt.
Morální otázka, na kterou nejsme oprávněni odpovídat
Už v táboře bylo rozhodnutí těchto žen ostatními vnímáno s odporem. Mnohé vězeňkyně je otevřeně odsoudily, plivaly jim pod nohy, znechuceně se jim vysmívaly. Když pak umíraly vysílením, hlady či kulkou, mnohé už však tak skeptické nebyly.
[irp posts=“16049″ name=“Kočovníci za ostnatým drátem. Romská otázka byla aktuální již před válkou. Vygradovala v Osvětimi“]
Co se morálky týče, je odsouzení pochopitelné. Ale je zde jeden velký protiargument. Zavrhovat toto lze v běžné době, ve které se jedná o prodej těla z čisté ziskuchtivosti a nedostatku úcty vůči sobě i mravní společnosti.
V nacistických lágrech nešlo o peníze, šlo o to nejcennější, o život. Ženám bylo slíbeno, že po několikaměsíční službě budou propuštěny. Samozřejmě většinou jen bláhová pohádka. Ale už samotná naděje i lepší zacházení byly tolik potřebným životabudičem. Kdo nezažil peklo těchto táborů, nestál před stále přítomným rizikem smrti a utrpení, kdo neklečel v blátě onoho pekla v zavšivených hadrech s oholenou hlavou a prázdným žaludkem, ten nemá právo soudit.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
